Biologické předpoklady nošení dětí aneb proč je přirozené nosit děti vertikálně

Z pohledu biologie lidského chování jsou naše děti nošenci.
Biolog a etolog Bernard Hassenstein zavedl v roce 1970 dělení mláďat savců podle jejich typického chování na tzv. nošence, hnízdoše a běhavce. Hnízdoši se rodí se zavřenýma očima a uzavřenými zvukovody, neumí se posunovat a jsou stěží schopni sami regulovat tělesnou teplotu. Potřebují ochranu hnízda, kde mohou být zanecháni matkou. Jejich strava je zasytí na dlouhou dobu. Během nepřítomnosti matky se chovají tiše. Naproti tomu běhavci jsou jakýmsi zmenšeným obrazem svých rodičů, mohou svou matku zakrátko po narození následovat a potřebují být neustále v její blízkosti. Než byl v roce 1970 profesorem Hassensteinem zaveden typ mláďat nošenců, byl člověk počítán spíše mezi hnízdoše, což nám dnes připomíná obvyklý způsob nakládání s kojenci. Nošenci jako opice, koaly a jiní, se mohou nohama a rukama přidržovat srsti matky. To lidští kojenci nemůžou. Musí být drženi a podporováni. Být sám znamená pro nošence totéž co být opuštěn, je to život ohrožující stav a mládě trpí velkým strachem. Člověk je podle této teorie typický nošenec, v čemž se podobá svým příbuzným primátům.
I dnes máme možnost pozorovat na svých dětech chování, které nás se skupinou nošenců jednoznačně identifikuje.

šimpanz

To, že nošenci jsou biologicky přizpůsobeni na neustálý tělesný kontakt s matkou konstatuje moderní vědecká disciplína etnopediatrie, která sezabývá mj. tím, v jakém vztahu jsou biologické potřeby a kulturně utvářené modely péče o dítě.  Etnopediatrie kombinuje poznatky terénní etnologie, medicíny a humánní etologie. Esenci této disciplíny najdeme v knize Meredith Smallové Naše děti, naše světy. O potřebě tělesného kontaktu píše autorka následující: „Kojenec na biologické úrovni očekává neustálý tělesný kontakt a stejnou péči, jaké se dostávalo kojencům před miliony let, kdy se  jejich potřeby utvářely. Ale v některých kulturách, jako jsou industrializované země Evropy a Severní Ameriky, rodiče volí daleko volnější vztah k miminkům. Ukládají je do postýlky a do autosedačky místo toho, aby je nosili pořád s sebou, krmí je podle daného harmonogramu, místo kojení na přání, a na nepohodlí miminka nereagují tak rychle. Tento styl garantuje rodičům jistou svobodu, ale vybírá si svou cenu- plačící miminko, které není biologicky přizpůsobeno kulturním změnám.“ 

Proč je nošení ideální prostředek v péči o novorozené miminko vysvětlují výzkumy orientované na hormonální podmíněnost chování matek a dětí. Při kontaktu kůže na kůži vylučuje matka i dítě hormon lásky – oxytocin. Ten je zodpovědný za to, aby dítě bylo spokojené a aby matka byla láskyplnou pečující osobou. Nejvyšší hladina oxytocinu v těle matky a dítěte je v okamžiku porodu a těsně po něm,  ale i pak má oxytocin velký vliv na budování vazby mezi matkou a dítětem. Má také zásadní vliv na kojení. Oxytocin udržuje dítě a matku ve stavu zamilovanosti a zajišťuje, aby docházelo k vzájemnému naplňování jejich potřeb. Oproti tomu opuštěné dítě vylučuje zcela jiný hormon – kortizol. Dnes už víme, že kortizol poškozuje vyvíjející se mozek, je tudíž pro dítě jednoznačně škodlivý a nežádoucí.

Kromě těchto taktilních podnětů vstupuje do hry i čich. Miminko udržuje termoregulaci zejména hlavičkou,  proto hlava vydává nejsilnější pachové vjemy. Bylo zjištěno, že tyto čichové podněty v limbickém systému matky podporují mateřské chování. Matky velmi často a rády boří nos do chmýří na hlavičkách svých dětí, mnoho z nich hovoří o neopakovatelné vůni, na které jsou doslova závislé. Není to náhoda. Toto instinktivní chování je jen další pojistkou, aby matka dobře pečovala o své miminko.

Máme ale i jiná biologická přizpůsobení, nebo alespoň jejich pozůstatky. O lidských mláďatech se soudí, že jsou to nošenci pasivní, stejně jako například klokani. Vypadá to, že nošení zajišťuje matka a nošenec je pouhý nečinný objekt. Přibližším pozorování máme ale možnost zjistit, že tomu tak není. Jak ve své knize Ein Baby will getragen sein popisuje Evelin Kirkilionis, odbornice na biologii lidského chování (humánní etologii), děti zaujímají spontánně a vytrvale polohy, které nedávají smysl, pokud si neuvědomíme, že jsou adaptací na nošení. Uchopíte-li malé dítě v podpaží a zvednete je z podložky, můžete pozorovat, jak při ztrátě opory ihned krčí nohy a zaujme tzv. abdukčně flekční polohu. Tímto pohybem se malý nošenec prozrazuje. Pokrčením nožiček se dítě chystá zaujmout stabilní postavení na těle matky. Kirkilionis tvrdí, že v době kdy lidský druh díky vývoji chůze a adaptaci nohy ztratil schopnost přidržovat se dolními končetinami srsti, došlo k přesunu mláděte z břicha na bok matky. V této poloze do sebe dítě s pokrčenými nožičkami a bok matky zapadají jako skládačka.
Specifické postavení kyčlí a nožiček pozorujeme u malých dětí často, vydrží v něm i desítky minut, např. při soustředěné hře, při zkoumání předmětů. Jelikož toto chování vyžaduje značnou energii, můžeme předpokládat, že není nahodilé a zapadá do anatomických a fyziologických daností lidského druhu.

olivia

 

Zajímavým dokladem o fyziologické podstatě této polohy je výzkum orientovaný na prevenci a léčbu dysplazie dětských kyčlí.
Jedním z vůbec prvních lékařů, kteří na tuto souvislost upozornili byl japonský  lékař Nagura, který si už ve čtyřicátých letech 20. století všiml, že změna způsobu péče o malé děti patrně vysvětluje to, že se v Japonsku začal vyskytovat problém luxace kyčlí (do přelomu 19. a 20. století jev v podstatě nevídaný). Na počátku 20. století se v Japonsku objevil „evropský“ způsob péče o dítě a s ním i toto dříve nepozorované onemocnění. Nagura popisuje ve své studii devět případů dětí s luxací kyčlí, které by patrně v evropském prostředí byly léčeny operativně. On však rodičům uložil, aby o děti pečovali tradičním japonským způsobem – aby je podle místních zvyklostí nosili, dokud pro ně nebude v nemocnici volné místo. Děti se ale nakonec úspěšně vyléčily bez nutnosti operativního zásahu. Ačkoliv se v této studii nehovoří o stupni závažnosti onemocnění, přesto nastiňuje možnost, že nošení může být nejen prevencí, ale i léčbou již vyvinuté dysplazie. Je jisté, že právě tato studie inspirovala další lékaře k zkoumání vlivu tradičního nošení na dětské kyčle. Tomuto tématu se například intenzivně věnovali němečtí ortopedi Johanes Büschelberger a Ewald Fettweis. Jeden ze závěrů těchto zkoumání je, že nošení by při správné poloze nožiček mohlo být příznivější než pasivní fixace, protože díky reakci na pohyby nosiče se i dítě mírně pohybuje a chrupavčitá oblast kloubu se dobře prokrvuje.

Z výše popsaného je více než jasné, že jako fyziologickou polohu pro nošení vnímáme polohu vertikální.
V této poloze je možný kontakt tělo na tělo v největší možné míře.
Tato poloha umožňuje matce vnímat intenzivně čichem vůni dětské hlavičky.
Reflexní chování dítěte při zdvižení a přiložení na tělo – zvednutí a pokrčení nožiček v tzv. abdukčně flekční poloze- dokazuje, že dítě hledá oporu těla nosiče.
Také úchopový reflex se nám lépe osvětlí, když pochopíme, že je pozůstatkem z doby, kdy se mládě rodu homo muselo pevně držet srsti matky a nošení bylo podmínkou jeho přežití.
Vertikální nošení s abdukčně flekční polohou dolních končetin je velmi příznivé pro zdravý vývoj kyčelních kloubů.

V současnosti však stále panuje obava z této polohy. Odpůrci uvádějí, že může vést ke skolióze či kulatým zádům (kyfóze), pokud se používá ve věku, kdy dítě ještě není schopno samostatně sedět. Stejně tak se argumentuje špatným vývojem svalového tonu. Jedná se však pouze o domněnku, která nebyla prokázána žádnými studiemi ani pozorováním. Kromě toho, má-li být vertikální nošení prospěšné pro vývoj kyčelních kloubů, má to největší význam právě v nejranějším období vývoje.Tady vzniká zřetelný rozpor.
Evelin Kirkilionis se rozhodla provést studii, do které zahrnula bezmála 200 nošených dětí, které pozorovala zhruba do věku nástupu do první třídy. Tato studie neprokázala žádnou souvislost mezi poškozením páteře a nošením ve vertikální pozici v raném období při srovnání s obdobnými výzkumy u nenošených dětí. Mezi 196 dětmi zahrnutými do dotazníkového šetření byla většina nošena 1- 2,5 hodiny denně, ale skoro 40 dětí trávilo nošením více než čtyři hodiny denně, některé dokonce šest i deset hodin. Tato skupina dětí je zvláště zajímavá, protože ani u ní se neprojevil žádný vztah mezi nošením a poškozením páteře.

Tato studie sice není velká počtem respondentů, ale to z povahy věci nemůže být, protože nosící rodiče tvoří v evropském prostředí zanedbatelné procento populace.
Proto je snad největším argumentem pro nošení fakt, že i v dnešní době se odhaduje, že dvě třetiny obyvatel této planety stále děti převážně nosí a jen jedna třetina používá kočárky. Je těžké představit si, že by takto historicky i teritoriálně rozšířená praxe byla zdraví škodlivá.

I proto je naprosto nelogické svádět jakékoliv problémy se zády na nošení. Bolesti zad jsou skutečně typickým onemocněním západní civilizace, přitom v této kultuře je nošení dětí bohužel naprosto okrajovým fenoménem.

Zamysleme se nad těmito informacemi a přestaňme se strašit vertikálním nošením malých dětí.
Při dodržení fyziologických daností a dalších pravidel jakými jsou
-        podsazení pánve podporující abdukčně flekční polohu nožiček dítěte, laicky se někdy popisuje jako M pozice nebo se definuje poučkou „kolínka výše než zadeček“
-        pevné utažení na těle nosiče zajišťující dítěti stabilní polohu a kontakt tělo na tělo
-        zajištění hlavičky dítěte
-        vyvarování se nepřirozených a nevhodných aktivit (sportu, běhu, apod.)
je nošení ve vertikální poloze naprosto bezpečné. Navíc jednáme v souladu s potřebami miminka a podporujeme pouto mezi matkou a dítětem, které má zásadní vliv na psychické i fyzické zdraví obou.

Ze své praxe bych ráda dodala, že během let co učím maminky vázat miminka do šátku pozoruji velký rozdíl v chování matek, které mají dítě navázáno v tzv. klubíčku a oproti tomu v chování matek, které mají dítě navázané ve vertikální poloze. Pokud jsou maminky podpořeny v nošení zkušenou a kompetentní ženou (ať už je to lektorka na kurzu, porodní asistentka, dula nebo kamarádka), naprostá většina jich vnímá subjektivně vertikální polohu jako bezpečnější, zejména kvůli velkému tělesnému kontaktu s miminkem a kvůli pocitu kontroly nad polohou a stavem miminka. Tato poloha působí na matky terapeuticky, uklidňují se, instinktivně miminko očichávají a líbají. Nošení miminka v kolíbce tyto reakce nevyvolává, pachové vjemy z hlavičky nejsou tak dobře dostupné, tělesný kontakt matky a dítěte je omezen na podstatně menší plochu, protože dítě je k matce otočeno bokem.

Další poznatek z mé nosící praxe je ten, že nošení dítěte vertikální poloze s podsazeným zadečkem v pevně dotaženém šátku je podstatně méně fyzicky náročné než jakékoliv nošení bez pomůcky, ale také než nošení v poloze klubíčko bokem k nosiči. Je to dáno umístěním těžiště, které je při vertikálním nošení velmi blízko našemu přirozenému těžišti.  Je-li dítě nošeno vertikálně, je matka přirozeně nucena držet se vzpřímeně, protože v této poloze je miminko lépe stabilizované a podporuje to požadované zakulacení miminka v úvazu. Naproti tomu při nošení v klubíčku bokem k nosiči hrají velkou roli fyzické parametry maminky (velikost prsou, šířka ramen a hrudníku) a stává se, že dítě se v úvazu doslova obtáčí kolem matčina těla. Při tomto nošení nemá vzpřímený postoj matky pozitivní vliv na polohu dítěte, může ji naopak deformovat.
U vertikálního nošení se také předpokládá pozitivní vliv na svalstvo pánevního dna nosící ženy. Umístění miminka na břiše matky, jeho drobné pohyby, kopkání nožiček, to vše může pozitivně ovlivňovat svalovou aktivitu v této oblasti.

Doufám, že tento článek pomůže osvětlit skutečnosti, které podporují argumenty pro nošení dětí ve vertikální poloze a povzbudí matky a otce k nošení jejich dětí.


Nošení ve vertikální poloze v pevně dotaženém šátku je v souladu s poznatky biologie lidského chování (humánní etologie), etnopediatrie i psychologie a je přirozenou odpovědí na potřeby matky a dítěte.


Nošení léčí.


Nošení podporuje naše rodičovské kompetence.

Anna Pohořálková